Alois Rašín, český ekonom a politik, jeden z významných představitelů československé první republiky.

Narodil se 18. října roku 1867 v Nechanicích na Královéhradecku. V mládí Alois Rašín studuje na gymnáziích v Novém Bydžově, Broumově a Hradci Králové, maturuje v roce 1886, poté začíná studovat na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, odkud pak ze zdravotních důvodů přechází na fakultu právnickou. Na počátku devadesátých let 19. století se Rašín aktivně zapojuje do hnutí radikální studentské mládeže, stává se jedním z vůdců tzv. Omladiny - v procesu, který je pak s Omladinou veden, je Rašín 14. února roku 1894 odsouzen na dva roky vězení. V listopadu roku 1895 je Alois Rašín amnestován a propuštěn, je mu vrácen i titul doktora práv.
Do politiky se Alois Rašín vrací až v roce 1907, kdy se společně s Karlem Kramářem podílí na reorganizaci Národní strany svobodomyslné (mladočeské), jejímž se stává místopředsedou. V roce 1911 se za tuto stranu stává Rašín poslancem vídeňského parlamentu - jako politik se věnuje především otázkám ekonomickým. Společně s J. Preissem řídí národohospodářskou rubriku Národních listů a je spoluautorem hospodářského programu mladočeské strany. V době první světové války se Rašín zapojuje do ilegální protirakouské činnosti, podílí se na založení odbojové organizace Maffie. V červenci roku 1915 je Alois Rašín (stejně jako Kramář a mnozí ostatní) zatčen a v červnu roku 1916 odsouzen (za protirakouskou činnost) k trestu smrti. Po nástupu Karla I. Habsburského na trůn je trest smrti Rašínovi a ostatním odsouzeným amnestován. Po propuštění se stává členem předsednictva Národního výboru - 28. října roku 1918 je pak jako jeho úřadující předseda hlavním organizátorem vyhlášení nezávislosti samostatného československého státu. Po válce se stává Alois Rašín prvním československým ministrem financí v Kramářově vládě. Na tomto postu setrvává až do července 1919. Zde získává Rašín pověst budovatele státu, stabilizátora rozvrácených poválečných státních financí a tvůrce československé měny. V říjnu 1922 je Rašín do vlády povolán znovu. Opět usedá do křesla ministra financí. Tentokrát je to však pod taktovkou ministerského předsedy Antonína Švehly. Toto druhé Rašínovo působení v československé vládě má však tragický konec. Dne 5. ledna 1923 je na Rašína spáchán atentát mladým anarchistou s komunistickou historií. O měsíc později Rašín tomuto atentátu podléhá. 18. února 1923 tak Československo přichází o jednu ze svých největších osobností.
Většinu svých teoretických názorů shrnul Rašín do díla "Národní hospodářství" (1922), které z převážné většiny vzniklo v době jeho věznění v letech 1915-1916 a svůj pohled na peněžní teorii přenesl do knihy "Můj finanční plán" (1920). Mezi jeho další práce patří "Finanční a hospodářská politika do konce roku 1921" (1922) a "Inflace a deflace" (1922). Protože byl Rašín spíše mužem praxe než čistým teoretikem, nepatří jeho díla mezi čistě teoretické práce. Řadu hospodářských jevů proto Rašín vysvětluje pomocí poznatků a čísel získaných studiem reálných hospodářských jevů. Hlavním přínosem k ekonomickému poznání byla Rašínova měnová politika. V době od 26. února do 9. března 1919 nechává uzavřít československé hranice, následuje okolkování veškerého oběživa a uzavření jeho části jako nucené státní půjčky. Po osamostatnění české koruny pak Rašín zahajuje politiku deflace - ta pak vede k postupnému zpevňování koruny, která zanedlouho patří k nejsilnějším a nejstabilnějším měnám na evropském trhu.

Problém státního a soukromého vlastnictví

I když byl Rašín velkým zastáncem soukromého vlastnictví, státní vlastnictví nezavrhoval. Snažil se proto rozebírat různé varianty zasahování státu do hospodářství a na základě těchto myšlenkových pokusů docházel k různým závěrům. Bez předsudků si například kladl otázky: zda je soukromé vlastnictví v některých oblastech hospodářství vůbec nutné, jaký vliv na hospodářství mají státní intervence, proč vůbec vzniklo soukromé vlastnictví, kde je hranice mezi veřejným a soukromým vlastnictvím, atd.

Na základě zkoumání těchto otázek dochází Rašín k několika závěrům:

- soukromé vlastnictví není ve všech případech samo o sobě nutností
- u výrobních prostředků bude o přednosti soukromého vlastnictví před veřejným rozhodovat vždy účelnost
- veřejné vlastnictví má přednost jen pokud by soukromé vlastnictví bránilo hospodářskému pokroku

K tomu přidává:

"Osvobození lidstva, osobní svoboda, která tvoří základ politického a společenského zřízení dneška, jde ruku v ruce se soukromým vlastnictvím, ono je doplňkem osobní svobody, zárukou svobodného rozvoje jednotlivcova... I když jest pravdou, že jest mnoho nemajetných a málo dobře postavených, přece u nemajetných touha po majetku je mocným popudem k hospodářské práci..."